Vysídlování civilního ukrajinského obyvatelstva z prostorů, kde banderovci působili, ztížilo jejich jednotkám zásobování, což mělo negativní vliv na jejich akceschopnost. Banderovci na oplátku vystupňovali svoji bestialitu a nenávist k zemi, která byla jejich původní vlastí, i ke všem Polákům. Ve dne i v noci šlehaly k nebi záře požárů. Banderovci systematicky ničili a vypalovali vše, co dříve nestačila zničit a vypálit fašistická vojska. Zlikvidovali i to, co se podařilo polským i ukrajinským obyvatelům obnovit nebo postavit po ukončení válečných operací. Jen v polských Beskydách se proměnilo v naprosté rumiště a spáleniště více než 110 obcí a osad s 20 000 zemědělskými usedlostmi. Vedení UPA v čele s generálem Tarasem Čupřinkou bylo v důsledku probíhající operace „Visla“ postaveno před zásadní otázku: Zda jednotky UPA budou schopny udržet dosavadní pozice v Polsku, či zda se mají pokusit probít na území západní Ukrajiny a tam se spojit s ostatními organizacemi ukrajinských nacionalistů, které tam stále působily, nebo zda některé jednotky UPA se nemají pokusit proniknout přes území ČSR a dostat se do okupačních pásem USA v Rakousku nebo v Německu.

V tomto směru byly již v průběhu roku 1946, zejména v přelomu let 1946 – 1947, navazovány rozsáhlé kontakty na vedení OUN v Mnichově, aby bylo rozhodnuto, jak se mají jednotky UPA, dosud rozmístěné v Polsku, zachovat. Hlavní představitel OUN Bandera byl stoupencem „tvrdého jádra“, jak ve vedení OUN, tak i v UPA. Představitelé OUN již krátce po ukončení války v Evropě navazovali úzké kontakty na zpravodajské služby USA, Anglie, Francie. Jak z dokumentů vyplývá, především Bandera úzce spolupracoval s americkou CIA a britskou SIS. Z těchto kruhů pak dostával povzbudivé informace, že v důsledku nárůstu studené války, musí dříve či později dojít ke třetí světové válce, která povede k zániku SSSR.

A právě přes území tehdejší ČSR konspirativně procházelo mnoho banderovských kurýrů se směrnicemi OUN z Mnichova pro další činnost jednotek UPA a OUN. Zpětně pak tito kurýři přiváželi hlášení o konkrétní činnosti těchto útvarů v Polsku a SSSR. Proto i čs. vláda, složky MV a MNO bedlivě sledovaly vývoj událostí v Polsku i na západní Ukrajině a postupně přijímaly různá opatření.

Jak známo , Slovensko se po 14.3.1939 z milosti Hitlera stalo „samostatným státem“. Jeho prezidentem se stal římsko–katolický kněz Jozef Tiso, který podřídil veškerý ekonomický a lidský potenciál země zájmům nacistického Německa. V září 1939 Slovensko nejen propůjčilo své území německým vojskům k napadení Polska, ale i slovenská armáda se aktivně zapojila do této válečné operace. Po napadení SSSR se i Slovensko podílelo na této agresi tím, že slovenská vláda vyčlenila dvě divize, jejichž úkolem bylo střežit komunikace a důležité strategické objekty na okupovaném sovětském území proti rozmáhajícímu se partyzánskému hnutí. Je nutno však uvést, že mnoho vojáků a důstojníků těchto jednotek se neztotožňovalo s tímto svým posláním a řada z nich přeběhla k sovětským partyzánům. Nejznámější je příběh slovenského kpt. Nálepky, který se stal velitelem partyzánské jednotky a při bojové operaci o město Ovruč padl. Jmenovaný byl posmrtně vyznamenaný titulem „Hrdina SSSR“.

Fašistické velení pod dojmem těchto hromadných dezercí pak rozhodlo o stažení těchto slovenských jednotek. Řada z těchto slovenských přeběhlíků pak vstoupila do jednotek čs. armádního sboru generála Svobody. Bohužel to však byla jen malá část slovenských vojáků, která nepodlehla fašistické ideologii a uvědomila si svoji sounáležitost k bývalé ČSR a společnému boji příslušníků obou národů za osvobození ČSR z fašistického područí. Většina velitelského sboru slovenské armády, část řadových vojáků a především policie se ztotožňovala s ideologií, hlásanou vedoucími činiteli slovenského státu. Zejména měla zhoubný vliv na ovlivňování širokých vrstev slovenského národa Hlinkova garda (dále HG), především na občany mladší a střední generace. Tato organizace se spolu s většinou slovenského kléru plně angažovala v duchu této ideologie.

Toto tragické období slovenského národa výstižně charakterizoval slovenský spisovatel Dominik Tatarka ve své knize „Farská republika“. V průběhu roku 1944 se stále více Slováků začínalo uvědomovat zhoubnost, bezvýchodnost a neudržitelnost Tisova režimu i blížící se porážku fašistického Německa. Ve slovenských horách se formovaly první odbojové a partyzánské oddíly, posílené o výsadky z SSSR. Rozmach této odbojové činnosti znepokojil nejen luďácké představitele, ale i velení německých branných sil.

Jak známo, právě v letních měsících roku 1944 RA rozvinula širokou ofenzivu v karpatské oblasti a fronta se nezadržitelně blížila k východním hranicím Slovenska. Fašistické vojsko proto posilovalo svá obranná postavení v horském masivu Karpat. Právě tehdy koncem srpna 1944 vypuklo, zpočátku živelné a postupně spontánní povstání občanů středního Slovenska, které nabylo charakteru národního povstání. O jeho průběhu bylo napsáno mnoho publikací, a proto se o událostech s ním spojených zmiňuji jen stručně. Slovenští povstalci se plné dva měsíce bránili vojenské převaze německých elitních jednotek, především oddílů SS. Bohužel na potlačení povstání se aktivně podíleli i některé slovenské jednotky, které zachovaly věrnost J. Tisovi. Zejména smutně prosluly jednotky PO–HG (Pohotovostní oddíly Hlinkova gardy) svojí krutostí a brutalitou, ve které předčily i otrlé SS–many. Zajaté a zraněné vojáky a partyzány SNP gardisté krutě mučili, zaživa je upalovali (jak tomu bylo např. ve vápence v Kremničce). Prováděly trestné výpravy proti jejich rodinám, vypalovali jejich domy a podíleli se na transportech zajatců do KT aj. Po potlačení SNP nechal J. Tiso uskutečnit v kostele v Bánské Bystrici „děkovnou mši“, věnovanou německým jednotkám, které se účastnily tohoto tažení. Při této příležitosti J. Tiso vyznamenal přítomné fašistické důstojníky a generály nejvyššími slovenskými vyznamenáními.